Po válce: památník a štoly
Při příchodu do Melku našla Rudá armáda bývalý pobočný tábor prázdný a po určitý čas areál využívala jako sídlo sovětské posádky. Mezi lednem 1946 a koncem roku 1948 sloužily kasárny k přechodnému ubytování asi 70 000 příslušníků německých menšin z jižní a jihovýchodní Evropy (tzv. Volksdeutsche – Němců podle národnosti), kteří byli poté transportováni do Německa.
Od roku 1956 kasárny opět využívala rakouská armáda jako své stanoviště, zatímco areálu krematoria již v prvních poválečných letech hrozilo, že se rozpadne. Tento vývoj upoutal roku 1948 pozornost rakouského protifašistického spolku (KZ-Verband) a špatný stav budovy kritizovalo i francouzské sdružení bývalých vězňů koncentračního tábora Amicale de Mauthausen. Toto sdružení zde již roku 1949 během jedné ze svých „poutí“ nechalo vyvěsit pamětní desku.
2. července 1950 přešel pozemek, na kterém se budova krematoria nachází – pravděpodobně i díky zásahu vysokého komisaře francouzské okupační zóny Rakouska Marii Émila Antoina Béthouarta – do péče města Melk. Dolnorakouský svaz koncentračních táborů začal roku 1951 s údržbou a upevnil první rakouskou pamětní desku. O jedenáct let později byl areál oficiálně prohlášen za veřejný pomník a upraven jako památník. V následujících letech byly ve vnějších prostorách i uvnitř samotného krematoria připevněny další pamětní desky.
Vědecké zpracovávání dějin pobočného koncentračního tábora Melk začalo až o mnoho desítek let později. V 80. letech se dějinám tábora věnoval Bertrand Petz v rámci své disertační práce a následně spolu s Gottfriedem Fliedlem vytvořili v prostorách budovy krematoria první trvalou výstavu, která je zde k vidění dodnes.
Více k tématu najdete v sekci „Ke stažení“. Naleznete tam odkazy na literaturu i základní literaturu o dějinách koncentračního tábora Melk ke stažení zdarma.